Neplýtvejme

Dámy a pánové. Nesu dvě dobré zprávy. Zaprvé: nejen že vědci množí korálové útesy v laboratořích ve vyšších rychlostech než se tomu děje v přírodě, roboti tyto nové potomky roznášejí na vybraná místa v oceánech a Hawaii jde příkladem co se zákazu určitých druhů krémů na opalování týče aby tyto potomky chránili. Zadruhé: každému kdo mi zmíní mrtvé velryby či vymírající včely s úsměvem povím pozitivní protizprávu. Schválně - vyzkoušejte to v komentářích. Uhodli jste - dnes tak nějak doufám že vás rozesměji dalším názorovým článkem na téma bezobalu a ekologie, s malým výletem do sociální psychologie a Analogové fotografie.

Klidně to řeknu hlasitěji pro ty vzadu. Ještě co jsem tak nějak občas pobíhala po českých bezodpadových skupinách na fejsu, viděla jsem příspěvek co se make-upu týče každý týden minimálně jeden. Vrcholem bylo když někdo přišel se soukromou "půjčovnou" make-upu kde by si každý mohl půjčit a potom vrátit určitý kus obyčejného zkrášlovadla z drogerie. Bylo to mířené na slečny a paní co se malují dvakrát do roka. To že jsem tam často vysvětlovala historii krásy, (třeba že Sumeřané milovali modré oční stíny) je jedna věc, to že mi někdo zarputile tvrdil že mi žádný soukromý indie výrobce rtěnek nenalije směs do kovového kontejneru místo do tuby kvůli hygienický důvodům, zatímco já jsem takové rtěnky měla doma a zvesela je používala, je druhá. Komentáře typu "nemaluj se" nebo "make-up je podpora patriarchátu protože se malujeme pro muže" byl argument tak častý, zbytečný a v druhém případě tupý, že už to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jednoduše řečeno; o make-upu se v bezobalu mluví víc, než se koná, hlavně proto, že do toho kecají z velké části ženy, které se nemalují. Ačkoliv bych ráda byla lesní víla co si rty potírá borůvkami a oči černí uhlím, musím být reálná - jsem děvče smrtelné a oči nemám ani jako vodu ani jako hvězdy. Prvního čeho si člověk na mých rtech všimne není barva, ale plochost a na mých tvářích nikoli ruměnce ale jizev po akné. Na to, kolik jsem za bezobalový make-up v posledním roce vyhodila peněz nejsem ani pěkná, ani spokojená. Co mi tedy ten (skoro) rok bez obyč make-upu z drogerie dal a vzal? 

K plnícím perům jsem přišla dříve než k bezobalu a mají pro mě větší kouzlo ve své různobarevnosti inkoustů, jemnosti psaní a kráse stopy, než vědomí že nezabíjím verliby. Samozřejmě ale, že tento článek vzniká k představení psacích alternativ když člověk dává sbohem plastu; nicméně svět plnících per může být docela velká neznámá a tak to vezmeme tak nějak úvodně obecně, nejen bezplastově.

Zmiňovala jsem nějaký ten článek zpátky, že se blíže rozepíšu ohledně materiálů důležitých pro bezobal - a teď se k tomu dostáváme. Napadlo mě, že by bylo dobré si to proletět nejen když člověk začíná ale i když už má něco za sebou, protože když se nad tím zamyslíte, bezobal a bezodpad je víceméně válka proti plastům, plastovému odpadu a v konečném důsledku i odpadu samotném. Nevztahuje se to jenom na odpad který my sami vyprodukujeme, tedy kolikrát týdně vynášíme koš, ale odpad který je vyprodukován k tomu jak se k nám, a od nás, nějaká věc dostala - výroba, doprava, případná následná likvidace či recyklace. 

Což, ehm, je už docela zdrcující o tom přemýšlet, co? Člověk nechce - proto máme tak fajnový pocit když si koupíme něco s nálepkou jako jsou 'udržitelné zdroje' nebo 'bio' a 'eko'. Obecně se o spousta materiálech říká, jak jsou přátelské k naší planetě a mě tam vadí to "přátelské" protože správně by to mělo být "přátelštější". Plast je maximální zlo - recyklujete ho jednou a je tu s námi už navždy. Prakticky jakýkoliv materiál je tedy lepší než plast ale vede některý nad jinými? Co je třeba na bambusu tak super? Proč přesně jsou organické materiály lepší? A proč není nic stoprocentně dokonalé a úžasné a vlastně... neexistuje spásný materiál? Na tu poslední otázku odpovím rovnou - Žádný materiál nebude spásný. Myšlenka že materiál nepotřebujeme je to důležité. Jsme ale líní lidé, zvyklí na pohodlí; nebudeme si nic nalhávat. Žijeme v materialistické době, vyjmout se z ní je těžké a spousta z nás ani nechce, žeano. Je to příjemné, radostné, jsme jednoduše šťastní. Už jsem tady vícekrát mluvila o tom, že celý bezobal a bezodpad občas nutí lidi jít zpátky do minulosti, což bohužel (představa stroje času mi přijde velmi vzrušující) není náš směr. 

Ve kterých materiálech je budoucnost? Nebudu teď psát o žádných nových nedostupných materiálech zítřka na které nedosáhnete, budu psát o výhodách a nevýhodách každodenních, běžně dostupných materiálů. Jdeme na to?

Po cestě domů jsem přemýšlela, jak se mi tak dneska hezky povedlo ničím zbytečně neplýtvat (až na pytlík od donutu z obchodu po obědě - pečivo, a hlavně to šíleně lepkavé, ještě musím vyřešit). Vezla jsem si tortily od oběda a zbytek čaje, kterého jsem si před odchodem z práce udělala moc. Tady ještě vsuvku - víte, proč si nepamatujete cestu domů? Nebo do práce? Jestli jste zamkli auto a podobně? Má to co dělat s tím, jak mozek ukládá vzpomínky; dalo by se to popsat jako střihání filmové pásky a oddělování nepotřebných kousků tak, aby bylo zachováno to "důležité", přičemž náš mozek automaticky vyhodnocuje opakující se kousky jako nepotřebné a nedůležité. Obyčejně člověk přemýšlí, jestli zamkl a neví - ale když opravdu nezamkne, mozek tuto vzpomínku vyřadí z linky opakujících se událostí a vy jednoduše víte (odzkoušeno). 

Před půl rokem to, v čem jsem jídlo nosila, vypadalo úplně jinak. Největší změna ale je, že jsem dosáhla přesně toho, o co jsem se, více než méně, podvědomě snažila. Zmiňovala jsem už ve více článcích, že mi stříbrný lesk většiny bezobalových věcí není blízký a proto nemám toliko věcí ocelových, nerez a termo. Chystám sice článek o materiálech důležitých pro bezobal, ale uděláme si takový předskok s tady tímto, jo? Jsem totiž děsně happy a potřebuji to s vámi sdílet.

Iguaneye. Jmenují se Iguaneye a mají český e-shop a osm barev. Myslím, že jsem už dala docela dost najevo, že mi na bezobalu nevoní to neustále se vracení do minulosti a upírání pokroku. Zabýváme se tím jak zmenšit odpad individiálně, ne ale hromadně - akce rozdávání látkových pytlíků v den země byl úžasný nápad, tleskám! Ale tam to nekončí, možná jenom začíná. Měli by jsme se mnohem víc soustředit na odbourání plastu jako planeta, ne jako jedinec, protože ať se vám to líbí nebo ne, je nás takto individiálně málo. 

Možná je to jenom tím, že mám ráda vesmír, sci-fi filmy a podobně, ale kožené kristusky nebo různé barefootky s neopracovanými kraji se mi prostě nelíbí, i když je všichni bezobaláci vzývají. Přírodní, rozložitelná móda a obuv, hlavně udržitelná! No tak já mám boty, co vypadají jak z budoucnosti a jsou eko. Drsné, co?

"Žjů! Vietnamec!" poslední dobou samošky a smíšené zboží Vietnamců nějak mizí, nezdá se vám? My jednoho objevily v Mikulově a samozřejmě že jsme tam musely jít. Našla jsem tam plastovou krabičku s různě barevnýma vrškama, která naprosto PŘESNĚ zapadla do jedné z přihrádek mého vnitřního organizéru tašky. Na jedné straně teda o půl centimetru přesahuje ale to není vůbec žádná katastrofa. Všude jinde přesně vyplňuje prostor. Jsem tam nad ní stála a říkám "No jo, ale když ona je plastová" a byl mi věnován otrávený pohled a slova "proč si to děláš?"